Bylo to rychlé, manžel přišel domů z nemocnice už ležící, nejedl a nepil, nevěděla jsem si rady, tak jsem vás zavolala. Paní doktorka řekla, že umírá, nikdo mi to takhle jasně neřekl, pořád se všichni tvářili vyhýbavě. Nestihli jsme se ani rozloučit, jak to bylo rychlé, v nemocnici si povídat nešlo a teď doma už vlastně nevnímal. Venku dneska v noci lilo, byla tmavá noc a uprostřed té noci manžel zemřel. Držela jsem ho za ruku, tiše dodýchal, vypadal vyrovnaně a smířeně, jakoby mi tím chtěl také dodat pokoje. Najednou mizela moje nejistota a nervozita, moje místo bylo tady a bylo to to jediné, co jsem mohla dělat. Ještě v noci jej pak odvezla pohřební služba a já na chvíli usnula. Probudila jsem se a nevím proč, rovnou jsem musela běžet ke dveřím na zahradu. Svítilo slunce, otevřela jsem ven, slunce se odráželo v mokré trávě, na kytkách, na stromech, jako by chtělo být úplně všude, v každé kapičce bylo. A já tam stála a měla jsem velkou radost. Umřel mi v noci manžel, já tu stála sama a měla radost! To je strašně divné, ale snad vám to tak divné nepřipadá? Doufám, že mi rozumíte, že si nemyslíte, že jsem se zbláznila nebo že jsem ho neměla ráda, prostě jsem vám musela přijít říct o té radosti. Stála jsem tam v té rose a úplně jistě jsem cítila, že stejně jako to slunce tu je všude můj muž. Byl tu se mnou, jakoby mi říkal, jsem tu s tebou, buď klidná, vidíš, jak je svět krásný?

Nezlobíte se, že jsem takhle přiběhla? Vím, že bych měla plakat, ale já nemohu, to přijde asi jindy, prostě jsem tu kvůli té rose…