Paní Štěpánka umírala doma. Nad postelí jí visely šišaté obrázky pravnoučat a vnoučat a mušličky od moře, vedle postele stál její hnědý hrneček, peřiny měla růžové pruhaté, svoje. Zrána bylo zřejmé, že se konec jejího života blíží. Ztěžka dýchala a zdálo se, že ruch dětí, které se přicházely loučit, vůbec nevnímá, oči má zavřené. Také vypadala jinak než v křesle u kávy, ale vše kolem pomáhalo její blízké ujistit, že je to stále ona, jen je už někde jinde. Byla na konci cesty. Ale nebyla jinde: v jednu plachou chvíli se nad ní naklonil syn a řekl jí, že jí děkuje, že byla hodnou a dobrou maminkou, že měli díky ní krásné dětství. Říkal to úplně prostě, ale bylo to dojemné, poslední slovíčka dospělého pána, který byl náhle malým klukem. Paní Štěpánka se ani nepohnula, ale přece to slyšela: najednou se jí z koutku oka vykutálela jedna slzička. Jedna jediná – zprávička o tom, že paní Štěpánka je stále tady: nejen slyší, ale že i cítí dojetí. Za hodinu a půl pak vydechla jemně a zvolna naposledy. Až do konce byla tu.