Jenže vy stejně jako ta sestřička víte, že maminka je na samém konci a ráno už ji tu nemusíte potkat. A cosi vám říká, že právě teď je vaše místo právě tady… Paní Karolína nám vyprávěla stejný příběh, prosila sestřičku, aby ji tam nechala, že nebude rušit, bude tu jen tiše sedět. Tak ještě chvíli, řekla sestra a odešla z pokoje. Paní Karolína tiše seděla, maminka už byla daleko, vzpomínala na společný život, dětství, pohádky, hlavně na společné písničky. Mami, pošeptala, umím díky tobě tolik krásných písniček!

Nevnímající máma jí stiskla jemně ruku. Překvapená Karolína zapomněla, že slíbila být zticha, a začala mamince, která údajně nevnímala, zpívat tichounce Putimskou bránu. A přišlo cosi nečekaného: z křehkého těla, které již vypadalo zcela jako bez duše, zpíval čistý druhý hlas. Karolíně dalo práci v té zkoprnělosti nepřestat, mechanicky zpívala dál a uvnitř nechápala a jásala.

Maminka nad ránem zemřela. Paní Karolína byla u ní. Neptejte se mne, netuším, jak to zařídila, ale asi to byla síla druhého hlasu, která se do ní vlila a přesvědčila i nepřesvědčitelné o tom, co je teoreticky jasné: náš život je životem až do samého svého konce a bylo by škoda přijít o písničku, která nás v něm ještě možná čeká.