Podpořte nás

 

Cesta domů | Aktuality a novinky | Články | Malé dobré zprávy
Babi, jsi první

Babi, jsi první

Datum zveřejnění: 4. 7. 2011, 13:42 | Autor: Martina Špinková
Odpoledne na běžném čtyřlůžkovém pokoji v nemocnici. Slunce venku září, kopec za oknem je pokrytý bílým jiskřivým sněhem, černí ptáci posedávají na černých stromech. Pod kopcem výskají děti na sáňkách. V pokoji uvnitř však život běží trochu jinak. Návštěvy plaše posedávají na umakartových židličkách, nabízejí klimbajícím pacientkám džusy a donesené dobrůtky, zbytečně uhlazují potištěné povlaky na dekách a kuse vyprávějí o světě za okny.
 
Stará paní u okna spí, nebo tak aspoň vypadá. U ní sedí dvě vnučky, hladí ji po rukou, mluví o ní a dokola poklízejí na uklizeném nočním stolku. Babička je na odchodu, vnučky tuší, ale nerozumějí, je jim smutno. Paní u vedlejší postele váhá, ale pak je povzbudí: babička vypadá, že spí, ale určitě vás slyší, klidně jí řekněte, co potřebujete. Dívky se chytnou naděje a vyprávějí babičce jedna přes druhou, co dělaly, jak dopadly zkoušky… Po půl hodině bez odezvy se zvolna oblékají a míří ke dveřím se slovy Ahoj babi, zase přijdeme. A tu se z „nepřítomné“ babičky vydere zřetelné ahoj. Vnučky okamžitě shodí kabáty a usednou u babičky, vyprávějí o mamince a tetě a nakonec jí jedna povídá: Babi poslouchej, budeš první, kdo to ví: já čekám po létě miminko, ještě to nikdo neví, budeš mít pravnouče, jsi ráda? Babička hlasitě vydechne, dívky jí nadšeně tisknou ruce. Pochopily, že babička tu je a slyší. Všechny tři pak tiše sedí, už si všechno řekly, teď užívají to, že jsou spolu. Za okny je už skoro tma, když dívky opouštějí pokoj a babičce slibují, že zítra zase přijdou. Zřetelně se těší. Babička se usmívá ze spánku.